Píchni si!

Jestli snad někdo podle nadpisu čeká lechtivou historku z podpeřiny, bude zklamán. Jedná se pouze o autentický zážitek z jednoho nočního honu na komára. I když peřina v něm také hraje určitou roli.

Vše to začalo po půlnoci, kdy jsem šel spát po další epizodě seriálu Červený trpaslík. Ulehl jsem pln dojmů a se znavenou bránicí se chystal ponořit do říše snů. „To někde vaří voda?“ ptám se sám sebe. Táhlé pískání mě nejprve na chvíli zmátlo, ale vzápětí jsem poznal oč, přesněji, o koho, jde. „Tak pojď, fešáku, sedni mi na tvář a není co řešit...“ Fešák sedl. - Plesk! - Fešák odletěl. „Dobrá tedy, sice neúspěch, ale snad brzy usnu a už nic neuslyším,“ řekl jsem si a nechal pravou tvář větrat.

Neuplynulo téměř nic, když se opět ozval ten nepříjemný zvuk. „Jak myslíš,“ komunikoval jsem s ním telepaticky, „metoda zářící zeď tě odhalí co nevidět.“ Vstal jsem a natočil stolní lampu světelným kuželem na zeď. Nemusel jsem ani dlouho čekat a instinkt přivedl krvelačného letce pod mou palbu: „A hele, tady jsi!“ Prásk! „Přesně na komoru! - Tys byl nějakej malej. Ale co, už je pokoj.“ Otřel jsem ruku o ruku od bílé zdi a s uspokojením válečného vlka si lehl do peřin.

Půl jedné, paráda! To se to bude ráno vstávat.

Je to zvláštní: takové malé zvířátko a jak dokáže podráždit o mnoho větší bytost než je ono samo. Při těchto úvahách jsem si mimovolně vzpomněl na King Konga a prťavou helikoptérku, která neodbytně krouží kolem jeho hlavy! „Už mě netoč! Takže to jsi nebyl ty, ale jenom obyčejná muška?! Dobře...,“ rozsvěcuji v celém pokoji a hledám po zdech. Hm, nevidím a ani neslyším nic. Snad bude na záclonách. Proklepávám je a pozorně poslouchám tenký pisklavý tón. Bohužel nic. Rozmrzele opět uléhám s ušima na stráži.

To jsem si mohl myslet. Sotva zhasnu světlo, už je zase tady. Na řadu tedy přichází metoda živého cíle. Ano, tím cílem jsem já. Rozsvěcuji opět lampu na psacím stole, mířím s ní na sebe a ležící v posteli čekám, kdy začne letec na mě rolovat. Světlem a spánkem se mi klíží oči... a to teplo... Už ho slyším. Přibližuje se, už musí být přímo před mýma očima. Otevírám je, ale jsem oslepen proudem fotonů z lampy. Pořád ho slyším - krouží kolem, ale kde je? Teď se mihl nad břichem! ...a zas je pryč. Už ho ani neslyším... Takže volně přecházím k zářící zdi. Výsledek nulový. Ta bestie je snad už na to vycvičená nebo co.

Unaven nehybně ležím ve tmě. Fakt super, jedna hodina a já ještě nespím.

Což kdybych si procvičil sebevládu? Prostě si vsugeruji, že ten zvuk je součást mého okolí a tím nastavím svoje vnímání na určitou hladinu, díky čemuž pak nebudu slyšet nic nepříjemného. - Krásná teorie. U ní ovšem zůstalo. V praxi se projevila zakrytím si hlavy prvně peřinou a pak polštářem. Pořád ho slyším! Mám ho u nosu, ale ne a ne ho dostat!

Opět vstávám a proklepávám záclony. Nic. Případný venkovní pozorovatel se musí asi divit: „Kdosi tam už hodinu bliká světlem a k tomu pořád prohlíží rámy oken. Je divnej.“

...a kdybych se odstěhoval do obývacího pokoje, vyspal bych se na gauči. Ale teď si uvědomuji: při sledování Trpaslíka před obrazovkou taky cosi létalo. Ach jo, tam by mě čekal stejný osud.

Další živý cíl neuspěl. Zkouším ještě peřinovou past: už se blíží k mým vlasům, už na nich musí sedět a hup! Přikryl jsem si peřinou rychle hlavu. Je tady uvnitř? Snad ano. Dávám mu pěkně za vyučenou, nešetřím ranami; ať mě hlava bolí, jen když už bude klid! - Ufff, nadechuji se čerstvého vzduchu a ohmatávám si nos. „Tak co, bude klid?“ ptám se zoufale stěn pokoje.

Prudký útok na čelo mi byl odpovědí. Tleskám nekontrolovaně kolem sebe. Nálety jsou častější a častější. Peřinová past! - Ticho. Jen já a můj dech v temnotě. Box - rána - druhá na to! Mačkám si zvenčí přikrývku na tvář: „Zhyň už!“ - Lapám po vzduchu jako potápěč, který se právě zachránil před utonutím. Co to? Klid? Že bych ho byl dostal? Vypadá to tak.

Půl druhé. Hm, tak i tohle už má svoji váhu. Opravdu se „těším“ na ranní vstávání.

Usínám zmožen bitvou na krev a na smrt. A vem si hnědý, bezpečnostní trenky... Ještě poslední šikana, Autobusová zastávka, a následuj instinkt... O úplňku se létá nejlépe... V severozápadní části kobky se objevil velikýýýííí... ... ...komár! „Hajzle!“ A do hysterické noci se ozval tmavý výkřik...

Poslední způsob jak na něj vyzrát je otevření rakve. Kdysi se mi to osvědčilo. - Slyším ho. Jasně, tradiční nálet od jihu, standardní situace. Je nad kolenem, už přelétá břicho... Pravá noha s pravou rukou se vymrštily ke straně na zeď - mezi nimi ovšem přikrývka. Doufám, že jsem ho tam přimáčkl. Teď vypadám jako hrabě Dracula, kterému ruply plotýnky, když lezl z rakve - i s tím napjatým výrazem ve tváři. Úspěch mise? Žádná celá nic.

Půl třetí.

Jako v krajně pokročilém ovíněném stavu, s rozcuchanými vlasy, červenou tváří a nosem, se ploužím z předsíně zpět do pokoje. Už neslyším nic než to pisklavé kvílení té létající mrchy. Slyším ho vůbec? Ani nevím. S rezignovaným vzdechem se ukládám na polštář a... Rychle tisknu rameno vší zbylou silou na pelest - je tam! V poslední chvíli jsem ho uslyšel. - Dokonal pod mými zády a pravačka si taky přišla na své. Krvelačné zvíře krvelačnému zvířeti! Komár je mrtev, ať žije spánek!

Díky záchodu! Ještě že jsem musel. Ten létavec by si na ten polštář jinak určitě nesedl, juch!

Usínám s blaženým úsměvem na tváři a s vědomím, že ta troška mé! krve na povlečení za to opravdu stojí.

pokus o legraci ©2002 Tomáš Kučera