Máňa.

Máňa

„...a pak mi řekla... vlastně nic, neřekla nic; jen tak pohodila rukou a otočila se. Mám já to ale trápení, chmm... včera to bylo stejné... já tomu nerozumím...“
„Táto! Jsi tam?!“ ozvaly se rány zvenku. „Co tam zase děláš? Bude oběd. Pojď!“
„Tak to vidíš, tak je to.“ hladil Jiří Máňu po křídlech, „půjdem.“ Zamyšleně vstal a Máňa mu lehce sklouzla z klína mezi ostatní slepice.
-
„Blaženko, jak to...?“
„Teď ne,“ odbyla ho rázně žena a dál těkavě pobíhala kolem kredence.
Jiří nervózně jezdil rukou po už beztak rovném ubrusu a trpělivě čekal až se prostře stůl.
„Dobrou chuť,“ řekla při těžkém dosednutí jeho žena a dala se bezmyšlenkovitě do jídla.
„Dobrou,“ odvětil tiše Jiří.
-
„Chachá, tomu nebudeš věřit, ty jedna! Sousedovic pes zapomněl štěkat! Někdo k nim přijel na návštěvu a jen tak bafal a běhal kolem nich. To jsem neviděl, hehehe!“ A Máňa seděla Jiřímu tiše na klíně a jen sem tam pohodila svojí načervenalou hlavou, jakoby se bála, že někdo přijde.
-
„Dals králikům?“
Jiří pokynul a začal večeřet.
„Slepicím jsi dal určitě, že? To je mi jasný...“ ušklíbla se žena před lžící.
„Dal,“ dívá se Jiří do polévky.
Zvoní telefon. Blažena rychle vstává a s nohou přes nohu zapadá do ušáku vedle v pokoji: „Ahój Mileno! Tak co, koupilas mu to? - To je fajn. - Aha, a proč ne? - Hm, tak to potom jo. - Cheché, to je potřeba, ať vidí... - To máš pravdu. Jo, počkej: včera mi normálně vytekl květináč. Fákt! Je to hrozný, uklízela jsem to celý dopoledne, neumíš si představit ten brajgl; pytlík z vysavače byl úplně mokrej. Ještě, že jsou papírový. Ale jsou pořád dražší. Asi půjdu... - Cože? V akci? Kde? - Byla jsem tam minulý týden a neviděla jsem to. - Táta?“ Blažena ztišila hlas, „ále, ty jeho slepice, kdyby radši něco dělal... nevím, co na něm vidí, chachachachá-cha! - Ne, nechce, jí. - Vážně? Nepovídej...“
-
„...a to máš tak, Máňo. To je život... Zase jsem viděl toho jejich psa: čuchl k brance a otočil se domů. Ccc, ani ji nepočůral... to je teda pes! Taky jsme měli psa, i kočku, ale prý by toho bylo moc a kdo se má o to starat a zavřít se to pořádně nikam nedá a já nevim...“
„Táto! Kde jsi zas?! Už toho prosím tě nechej, pojedeme do města!“
„Už jdu,“ odpověděl z kurníku rezignovaně Jiří.
-
„Dobrou chuť,“ řekla skoro laškovně Blažena.
„Dobrou chuť,“ automaticky odpověděl manžel. „Copak to dneska je?“ řekl si spíše pro sebe.
„Slepice na paprice,“ pokukuje po něm žena.
„Aha. Dobrou chuť, dobrou...“
Po jídle to Jiřímu nedalo a hned zamířil do kurníku.
„Kde je Máňa?“ zeptal se při návratu zpět.
„Jaká Máňa?“ ptá se na oko nevinně Blažena.
„Ta moje, červená!“
„Vždyť jsem říkala, že máme slepici na paprice...“
„Cože?! Tys ji uvařila?!“
„No a co? Musíme něco jíst, ne? Snad ti to nevadí? Byli jste do sebe zamilovaní?“
„Cože?! Já ti dám!“ Jiří se vrhl na Blaženu se snahou dát jí facku: „Áu, nech toho!“ Ještě stačila nastavit ruce a se skloněnou hlavou vyběhla na dvorek. Jiří chtěl běžet za ní, ale v pantoflích měl omezený a pomalejší pohyb.
„Já ti dám! Kde seš?!“ rozhlížel se po dvorku.
„Ne!“ ozvalo se z kurníku.
Jiří začal lomcovat dřevěnými dvířky a jenom opakoval: „Já ti dám! Já ti dám!“ Bil pěstmi do stěn čímž rozezněl celý vnitřní prostor. Blažena jen křičela a držela si ruce na uších. Chabě se bránila slepicím, které zběsile létaly kolem a křídly a pařátky jí narážely do obličeje. Na chvíli rány zvenčí ustaly, to šel Jiří do kůlny pro sekeru. „Já ti dám! Já ti dám!“ opakoval znova dokola a kousky třísek dopadaly na zem. Blažena, vmáčklá s křečovitým výrazem v rohu kurníku, nesnesitelně kvílela a přes zavřené oči neviděla jak začalo dovnitř vnikat ostře ohraničené světlo, které s pravidelným bušením nabíralo na intenzitě. Kurník byl plný slepičích křídel, kdákání a dusna. Konečně Jiří rozštípal dvířka a vešel mezi rozvířený prach...
-
„Ten sousedovic pes je vopravdu divnej; on snad nic necítí: už z dálky jsem viděl přijíždět koně a až byli před jejich brankou, teprv si jich všiml. Jakoby se jich lekl nebo co. Jenže on ani moc neštěká, hrdina. Zalezl, a pak jen vykoukl z boudy a nic. Asi čekal, že ho zavolají nebo co, hehe. Potkal jsem onehdá Kampasovou a ani mě nepozdravila! Je aspoň o patnáct let mladší než já! Tak to máš tak, to je život...“ Jiří hladil po stehnech Blaženu, která mu tiše seděla na klíně, a jen sem tam pohodila hlavou, jakoby se bála, že někdo přijde.

Tato povídka byla také OTIŠTĚNA v literární příloze kulturního měsíčníku KAM v Brně (květen 2004) na s. 20-21.