Hluchý vládce.

Hluchý vládce

„Haló? Je tam někdo?“
Holčička sebou trhla, protože byla v místnosti sama a něco takového nečekala.
„Spíš?“
Holčička se vmáčkla hlouběji do postele, až jí vykukoval jenom nos. Trochu odtáhla peřinu, aby mohla promluvit, ale hned si ji zase přitáhla k nosu: „Kdo to je.“ (Ani to neznělo jako otázka.)
„Tady, u okna. Copak mě nevidíš?“
Holčička se pomalu otočila k oknu: „Ne. Kdo tam je?“
„Právě teď, teď se na mě díváš.“
Holčička se podívala pozorněji a proti světlu se jí v okně rýsovala silueta květiny: „Ty mluvíš?“
„To víš, že mluvím.“
„Ty jsi květina?“
„Ano, správně. Jsem květina.“
„A co tam děláš?“
„Co bych dělala. Jsem ve váze.“
„A já v posteli. A jak to, že mluvíš?“
„Tak, prostě mluvím, ty taky. Jsem... živá, proto mluvím.“
„Já jsem taky živý,“ ozval se stůl.
Holčička zvedla hlavu a podívala se do šera na bílý stůl: „Ty taky mluvíš?“
„Oukej! Jsem živý, tudíž mluvím. Ale tys toho poslední dobou moc nenamluvila.“
Holčička pokrčila rameny: „A co tam děláš?“
„To je otázka. Přece stojím.“
„Aha, a...“ Nevěděla, na co se má zeptat.
„Proč tady stojím?“ pomohl jí stůl.
„Nó,“ přitakala slabým hláskem do peřiny.
„Protože mě sem postavili. No, a protože nemůžu chodit, tak i proto. I když, nestojím zde odjakživa. Dřív jsem stál na chodbě a maminky si na mně přebalovaly děti.“
„To bylo dobrý, ne?“ ozvala se květina.
„Mno, semo tamo. Já jsem jim říkal, že bych rád, aby na mě dali lepší deku nebo něco takového, ale oni mě neposlouchali. Všechno se to do mě vsakovalo, až jsem se začal loupat. Pak mě přebrousili - to docela bolelo - odlámali boční desky - to bolelo ještě víc - a dali mě sem. Tady se na mně jí. To taky není nic moc, ale je to lepší. Ale nejhorší je, že mě nikdo neslyší. Mám jednu nohu povolenou a všem je to jedno. Taky bych potřeboval vyvětrat; ten igelitový ubrus se na mě pořád lepí...“
„To je fakt,“ řekla květina, „tady nikdo nikoho neposlouchá.“
„Ale já vás přece poslouchám.“
„Ty ano, ale ostatní jsou hluší,“ promluvil deštník opřený u dveří.
„Všichni jsou hluší,“ potvrdil stůl. „Vždyť poslouchat je tak jednoduché!“
„Kdyby se lidé nenechali ovládat tím hluchým vládcem, bylo by všechno lepší,“ stěžovala si dál květina.
„Jakým vládcem?“
„Hluchým,“ odpověděl deštník holčičce. „Vládne všem lidem, a proto nás neslyší. Lidé se jím nechají ovládat dobrovolně a ještě jsou rádi!“
„To jo. Chodí kolem jako ve snách a myslí si, že to tak má být,“ mračil se v hlase stůl. „To na ně můžu řvát jak chci a oni se jen o mě opřou nebo si na mě sednou, přilepí na mě kdeco a jdou pryč. Maximálně mě odsunou z cesty...“
„A kde je ten vládce?“ ptala se dál holčička.
„...vy, lidé, máte výhodu, že můžete chodit,“ pokračoval stůl.
„Já skoro taky!“ ozval se potměšile deštník.
„Ále...“ zakývala se odmítavě květina směrem k deštníku.
„To je zvláštní,“ podivilo se zrcadlo, „jakou mají lidé schopnost dávat a brát život.“
„To je pravda,“ potvrdila smutně květina.
„Co je pravda?“ otočila se holčička na květinu a stále držela zvědavě hlavu nad polštářem.
„Já tomu nerozumím,“ začala květina zdráhavě. „Lidé mě prý zasadili - to si nepamatuju, pak mě živili - to si pamatuju dobře, a pak... ale pak mě najednou uřízli...! Jaká bolest! Proč?!“ Květina se prudce vztyčila a s výdechem se ohnula zpět. „Když cítíte, jak ta ostrost do vás vniká... je to takové dlouhé štípnutí... úplně to rve všechno ven a všechno je šedé a takové rozmazané... ta bolest nepolevuje...“
Všichni smutně mlčeli.
„A to... a to přece není dobře,“ nesměle protestovala holčička.
„Jasně že není!“ řekl radikálně stůl.
„To opravdu není,“ potvrdilo zrcadlo. „Není možné, aby lidé vraždili jen tak. To přece neznamená, že když někomu dají život...“
„Mno, spíš když vytvoří podmínky pro život,“ opravil zrcadlo deštník.
„Dobře, že když vytvoří podmínky pro život, že ho mohou také brát!“
„Už o tom nebudeme mluvit!“ odvrátila se květina a dívala se z okna.
„Ne,“ protestovalo zrcadlo, „budeme o tom mluvit.“
Květina mlčela a dál se dívala z okna.
„Květinko, pamatuješ si, jak jsi včera na mně stála?“ snažil se stůl začít jinak.
„Hm.“
„No tak, nebuď kvítko!“ snažilo se zrcadlo. „Podívej...,“ hledalo zrcadlo vhodná slova, „chceme si o tom s tebou povídat.“
„A o čem jako?“ otočila se květina nasupeně do místnosti.
„Tak... o tom, no... že...“ Zrcadlo se bálo dokončit větu v nepříjemném tichu. Upřený pohled květiny byl téměř slyšitelný: „Že...?!“
„...že umíráš.“ A je to, oddychlo si zrcadlo pro sebe. Současně se zrcadlem spustila holčička hlavu na polštář a s peřinou pod nosem se dívala upřeně do stropu.
Květina se prudce podívala směrem k zrcadlu. Její stonek se napřímil a ztuhl. Jako by všichni slyšeli její vnitřní hněv, pláč a řev z nespravedlnosti. Postupně se podívala na stůl, na deštník, na holčičku a zpět na zrcadlo. Zhluboka do sebe nasála vodu a pomalu se uvolňovala: „Děkuju, žes to řeklo, zrcadlo,“ špitla téměř neslyšně.
„To nic. Na mě se dívalo hodně lidí, kteří umírali, a dost často měli právě tenhle problém: nikdo s nimi o tom nechtěl mluvit. A tak to řekli mně.“
„Ano, je to prostě tak, umírám,“ řekla nahlas květina. „Je to prostě tak.“
„Tak na to nemysli,“ pobízela ji holčička.
„To ne! To nejde! To by bylo ještě horší! Takhle bych to nemohla uzavřít. Teď vím, že je čas omezený a že to mělo smysl... Kdyby aspoň nebolela ta rána...“
„Tak já tě položím,“ nabídla se holčička. Vstala z postele a v noční košilce cupitala k oknu.
„Dobře, děkuju...“ Hlas květiny byl slabý a nevýrazný.
„A kdo je ten hluchý vládce?“ pošeptala květině, aby to nikdo neslyšel.
„To my přesně nevíme,“ volal ode dveří deštník, „ale je tady asi všude a hlavně lidé ho pěstují s velkou vervou.“
„Hm,“ souhlasila nespokojeně holčička. Zamyšleně si stoupla na jednu nohu a druhou si hladila nárt.
V rohu stropu se náhle objevilo světlo. Zprvu vypadalo ploché, jako by tam někdo svítil baterkou, ale pak z toho byla jakási průhledná, ale přesto světlo vydávající, koule. Pomalu se odlepovala od zdi a prostorem se snášela k holčičce. Holčička ji nehnutě pozorovala s očima dokořán, zvlášť když se koule začala měnit do tvaru člověka. Květina ležela klidně a vyrovnaně. V okamžiku, kdy přes ni světlo prošlo, blaženě povzdychla. Pak vše zhaslo.
„Já vím,“ řekla ospale holčička a drobnými krůčky spěchala zpět do postele.
-
Nepříjemné světlo zářivky probudilo holčičku.
„Na, tady máš teploměr. Ať ti nevypadne.“
Holčička mhouřila ospalé oči na zdravotní sestru a automaticky si přitiskla paži k tělu. Když si sestra vzala teploměr zpět a zapsala pár čísel do karty visící na posteli, zavřela za sebou dveře a odešla do vedlejšího pokoje. Holčička ještě napůl spala a snažila se vzpomenout si, co se to v noci dělo. U dveří viděla stojící deštník, vedle, nad umyvadlem, zrcadlo, pak stůl... Otevřely se dveře.
„Dnes je vizita trochu dřív,“ usmíval se široce pan doktor a s vlajícím pláštěm a průvodem dalších bílých plášťů letěl k posteli. „Tak...,“ díval se do karty, zatímco mu sestry z obou stran četly příkazy z tváře. „Třicet osm pět... Už nám to klesá. To bude dobré...“ Prostředníčkem a ukazováčkem si hladil tvář a mimovolně se podíval z okna: „Jeje, chudák kytička, vždyť zvadne. Tys ji vytáhla?“
„Požádala mě o to,“ odpověděla holčička a přitáhla si na sebe oběma rukama peřinu.
„Ale běž, ty nemáš rozum. Teď, chudinka, uschne.“
„Uschla už v noci,“ ozvalo se zpod peřiny, nad níž bylo vidět jen oči a několik prstů každé ruky.
Doktor mlčky pokývl a zhoupl se na patách dopředu a dozadu. „Dobře. Za pár dní, až ti klesne teplota, tě pustíme domů, jo? Tak zatím ahoj.“
„Naskledanou,“ zašišlala peřina.
Holčička čekala, až bílé pláště odletí a zavřou se za nimi dveře. Vyskočila z postele a šla k oknu. Chvíli se dívala na bez života ležící květinu, a pak ji vzala jemně do rukou. Položila ji obřadně na stůl a pomalu nad ní roztáhla deštník. Rukama se opřela o umyvadlo, stoupla si na špičky, aby aspoň trochu viděla do zrcadla: „Já tak rychle neumřu, že ne?“ Jak jen dlouho vydržela na špičkách, dívala se do svých nosních dírek a do přivřených očí. Zkoumala je a čekala, jestli uslyší odpověď. „Anděl mi řekl, že brzy dostanu rozum a že už vás neuslyším. Je to tak dobře?“ V celém pokoji bylo slyšet jen vrčení zářivky. „Nevím,“ odpověděla si sama.

Autor děkuje Jiřině Honzigové za její inspirující slova: anděl - deštník - rozum.