Dědovy nůžky

Byl to začátek 80. let a byly mi asi tak čtyři roky. U babičky jsem zalezl do kurníku. V něm ale prarodiče neměli kuřata, v ohrádce byli malí králíčci a snad i nějaká morčata. Ze zvědavosti „co to udělá“ jsem je chytal a sevřel prsty jedné ruky v pase ve slabinách. Zvířátka pištěla, a to bylo velmi zajímavé, i pozoroval jsem, které z nich jak piští.

Když jsem z kurníku odcházel, šel mi naproti děda a ptal se, jestli jsem mačkal králíčky. Já jsem kývl, že ano. Bez řečí mě ohnul přes koleno a nasekal mi klackem na zadek. Věděl jsem, že zasloužím a ani jsem nepípl. Otřel jsem si bolavý zadek a šel k mámě. Nic na mně nepoznala a ani já jsem jí nic neřekl.

Děda byl dlouhá léta krejčí a tohle je jedna z mála vzpomínek na něj. Zemřel, když mi bylo sedm. Není to vzpomínka negativní. Rychlý trest přišel hned a bylo to vyřízené. Teď, když beru do ruky jeho nůžky, vlastně jediná památka, kterou po něm mám, si vzpomenu na tuhle scénu. Nůžky jsou pevné z tmavého kovu a vydrží dlouho ostré. Ani si nepamatuju, kdy jsem je naposled brousil. Máma mě s nimi často stříhala a já sám jsem s nimi vystřihoval různé modely aut a vesmírných raket z časopisu ABC. Když jsem se odstěhoval z domova do Brna, vzal jsem si je s sebou. Stříhám jimi dodnes. Jsou starší než kdokoli z nás. Možná zažily i 2. světovou válku, možná je v ruce držel Masaryk nebo Karel Čapek. Kdo ví. Tak jako tak je to pouto s mým dědou, s mými předky, díky kterým tu jsem.

Děkuju dědo, žes mi tenkrát nasekal. Už to nikdy neudělám. Už vím, co je to „dát na pamětnou“.

Tomáš