Čau Woldiku!

Hele, píšu Ti sice mail, ale zároveň to chcu udat jako "veselou povídku", kterou dám na svý geni(t)ální stránky www.tomaskuceru.com, a která je vo tom, jak jsem cestoval z Olomouca do Brnova. Takže nebuď naštvanej, že používám slušná slova (ach jo!) a málo smajlíků (: a bedíků ): Jo, a klidně mi na to něco odepiš! Můžu to dát na konec jako součást (napiš to klidně normálním jazykem, dám tam Tvoje jméno (-;

Tyvole! Martinů by měl ze mě radost, jak jsem si tak hezky cestoval vlaky ČéDé. Byl jsem na nové opeře - operní halucinaci, jak to autoři nazvali - "MrTVÁ?" od Dvořákové a Medka. Ano, byla to legrace; malá recenze vyšla v prosincové Harmonii (2004). Ale to je jedno. Spíš Ti rozvláčně popíšu, jak se mi skvěle podařilo zacestovat s našimi Českými drahami (nebo drážkami? (-;

Do Olomouca jsem se dostal v pohodě busem - skoro za kilo. Cesta trvala něco přes hodinu. Před tím jsem si našel vlaky, které večer odjíždějí. Autobus bohužel už žádný. Měl jsem na výběr: buď ve 21:02 přes Břeclav nebo pak až v 1:47 přes Českou Třebovou. Tož...

Po představení jsem to jakž takž stihl být ve 20:50 na nádraží. "Do Brna, prosím." "Ale tam už nic nejede," řekla mi paní v pokladně. "Ale jede, přes Břeclav." "Ano? Tak to se běžte zeptat támhle do pokladny." Šmarja, kolik jich tady mají? Zdrhal jsem přes halu do té lepčejší pokladny. "Dobrý večer," poudám. "Co teď jede prosím do Brna?" "Už nic." "Ale ano, přes Břeclav..." Začala hledat v DOSovským rozhraní. Jéžiši, dělej, nebo mi to ujede! "Tak já se podívám... Ano, přes Břeclav, ale bude to drahé." "Mno, já vím," jsa pokrčující rameny; co by člověk nedal za kulturu, že jo? "Tak to bude 224 Korun," řekla tak nějak smutně a omluvně paní v té první pokladně, když jsem udýchaně podruhé poprosil o jízdenku do Brna. To už se mi stalo víckrát, že se pokladní na nádru takhle účastně tvářili. Vono je to asi vopravdu drahý. "Hm...," dal jsem jí peníze a utíkal na nástupiště. Akorát to hlásili, že vlak "...směr Přerov, Hulín..." je připraven k odjezdu. Vyběhl jsem po schodech z podzemí a hned do vagónu. Ani jsem si nesedl a už jsme byli v pohybu.

Byl to tuším EC vlak nebo jak se tomu říká, kupé sice neměl, ale výbava pěkná. Rozložil jsem si tedy papír s poznámkami o opeře a ještě jsem si zapisoval další postřehy pro tu recenzi (tango - retro; ironické; hravé; vystupování z díla; i hudebníci konali různé alotrie atp.)

Přišel průvodčí. Dal jsem mu lístek: "To ale máte sedět vzadu." "Aha, pardon, to já si přesednu." Myslel jsem, že sedím v první třídě a lístek mám jen do druhé. "Ne ne," řekl průvodčí. "Tenhle vlak jede jinam." "Tomu nerozumím," a opravdu jsem tomu nerozuměl. "A kam teda jede?" "Do Hranic. Říkali jsme to na peróně, byli tam lidi..." Aha, "byli tam lidi," tak takhle to chodí... Hlavně, že všude na návěstích bylo jasně uvedeno, že vlak z tohohle nástupiště jede do Přerova. Skvělé! Takže půl vlaku jede tam druhá polovina jinam. Lidi ve vlaku koukali taky užasle, ale ne na průvodčího, ale na mě. Ani nevím, jak jsem to udělal, ale byl jsem vlastně docela klidnej. Jakoby smířen se svým osudem. Já jsem tušil, že jet vlakem nebude jen tak...

Průvodčí se podíval do jízdního řádu a hledal mi spoj zpět. "Z Hranic vám to jede 22:48 do Přerova. A z Přerova... v půl páté." Bum! Tyvole! Paráda! "Děkuju." A pan průvodčí šel dál po své práci. Pěkný a mám o zábavu postaráno. Ještě jsem hledal v mobilu nějaké jiné spojení - třeba opět bus - z Hranic, z Přerova a ták, ale nič jsem nenašel.

Ale chápeš to, Woldinko? Vlezeš do vlaku a půlka jede jinam. To mě teda poser...

Tož kapitola: Hranice.

Kdysi jsme tam párkrát hráli házenou, když jsem byl starší žák nebo dorostenec, ale to mi teď stejně nebylo nic platný. Takže jsem si ještě ve vlaku vytvořil strategický plán; měl jsem asi hodinu, než pojedu do tyho Přerova.

Vyšel jsem ven a vidím: taxík! To víš, že mě to napadlo, ale nebudu platit litr za cestu do Brna, ne? Zeptal jsem se aspoň taxikáře, jak se dostanu k pumpě.

Teda jako město mě to moc nezaujalo - byla už tma, takže všechno šedý. Ale přece jenom jsem pocítil určitou osamělost a úzkost. Je to zvláštní, jak najednou člověk "stáhne vocas" (ty uvozovky NEignoruj! (-; a docela se závistí kouká do barevných oken těch malých paneláků. (Tady jsem napsal SMS Janě S., kde jako jsem, aby se vědělo, v případě mého ztracení, kde jsem tu noc byl naposled.) Takže jsem tak nějak našel cestu k dálnici; něco se to tam stavělo, světla žádný, aut dost - docela vo hubu. Asi Tě už napadlo, co jsem měl za lubem: jít na stopa. Takže jsem se na tý benzínce zeptal, kam je směr na Ostravu. Jasně, jak jinak, bylo to na druhé straně. Dojdu tam s jasným plánem: něco si koupit a pak se někoho optat, zda nejede na Brno. Koupil jsem si bagetu (toho večera první) a vyšel ven. Cosi tam stálo u toho čertovskýho zdroje. Řidič taky vypadal normálně (teda tak, že by se mě nemusel bát), ale... v těchhle situacích jsem se opět poznal - a není to legrace! Neměl jsem odvahu k němu zajít: bylo to daleko, už nasedal - a nesedí tam někdo s ním..? Dobrý, už odjíždí... Asi jsem to nezvlád. Nohy nějak nezareagovaly... anebo hlava? Hlava si vždycky kruci rychle vymyslí milijón důvodů k tomu, jak něco udělat nejde. Na to je FUCKT dobrá! Takže, stoja u rantlu vedle benzínky, poohlížím se po někom dalším. Ale v tom - blik! A benzínka zhasla. Týýý love! oni nemají nonstop. Prostě zavřeli. Paráda, "problém stopování" jest vyřešen.

Po cestě zpět na nádraží mě opět mezi těmi malými, uniformovanými domy přepadla tíseň, ale teď trochu jiná. Bylo by to možná na nějakou psychostudii nebo aspoň na samostatnou povídku, ale v krátkosti: má mysl si prostě vymyslela, že mě musí někdo potkat a jaksi nabídnout cestu do Brna anebo aspoň dočasné útočiště. A když by to byla starší žena než jsem já, bylo by to naprosto přesné. Jako bych měl na čele napsáno - su vopuštěnej, ujměte se mě! Dobrý, ne? Co ta hlava nevymyslí. Na nádraží jsem po chvíli strávené v čekárně se spacími muži nasedl do teď už správné poloviny vlaku na Přerov.

(Mimochodem, když jsem se pak doma díval na mapu, zjistil jsem, že Hranice leží POD Ostravou. Myslel jsem, že NAD ní... Ještě, že jsem nakonec toho stopa nechytl. Že by přece jen ty nohy a hlava pracovaly správně..?)

Kapitola: skoro Přerov.

Ve vlaku do Přerova jsem zalezl do kupé, kde polospala nějaká mladá holka - tak asi pro Tebe. Ale i když jí bylo snad maximálně 18, přec to člověka tak nějak povzbudí. "Vlak číslo... směr Přerov-Olomouc-Zábřeh na Moravě-... je připraven k odjezdu." Pak přišla průvodčí - dívala se zmateně, tak jsem jí vysvětlil, že jsem v Olomouci nastoupil do špatnýho vlaku (kolikrát to dnes v noci budu ještě vysvětlovat?), ale jinak nic neříkala. Všímáš, si, jak jsem to vzal na sebe, jo? Ale v týhle zituaci to stejně jinak nešlo. Pak jsem z okýnka viděl nějakou velkou havárku s aspoň deseti policajtskejma autama (jo, viděl jsem ji i cestou do Hranic) a psychicky se připravoval na to, jak asi od 23. hodinů do nějakejch 4:30 budu meditovat a brouzdat se po Přerově.

Kapitolka: Přerovské nádraží.

A víš proč jen kapitolka? Rýduj, voe! Takže jsem vystoupil v Přerově na nádru. Musím říct, že je fakt pěkný - automatický otvírání dveří, čisto, světelno. Sednu na takovej ten podivnej stůl, kterej nikdy nevím, jestli je na kabelu nebo na zadek, vytáhnu z batohu tu bagetu a dám se v klidu do ní. Vedle seděli bezdomovec a na druhý straně ode mě mladej borec s malým pejskem. V tom se otevřely vchodové dveře a do nich - fakt jako ve filmu (ty lidi mají to chování nacvičený podle TV) - vstoupila mladá, začínající homelessačka a hned za ní to samý, ale v boreckým vydání. Ten ji - a teď to přijde - ještě v těch dvéřích vzal zezadu za ruku, otočil ji a patheticky (ach, snad naposled?) vřele objal. Ona mu totéž opětovala. Chvíli byli nehybní v tom soudržném spojeném spojení (pěknej pleonasmus,ne? (-; Poté se oba odebřali k psíku a mladýmu borcovi, kterej tam byl už před tím. Vzali rychle nějaký batohy a šli na ten vlak, kterým jsem přijel. Najednou mi začalo jakoby něco docházet. V kolik já že jsem to mohl ještě jet z té Olomouce? Podíval jsem se s takovou chtěnou nedůvěrou do vytištěného řádu z interfernetu. Aha, 1:47. Hele, a kam že tenhle vlak taky jede..? Mám? Nemám? - díval jsem se na ten vlak. Jednou už jsem dnes na benzínce zaváhal - stále jsem se na něj díval skrze skla vestibulu. Stihnu to? Mám se ztrapnit, že mi to ujede? (Ach, jakoby to lidem mělo vadit. Ani ne, spíš by měli radost. Ale vždyť tam stejně nikdo nebyl, kromě toho předrozkladovýho bezdomovce. Spíš bych se ztrapnil sám před sebou - ó, mé vznešené Ego! Jak by jsi jen utrpělo!) Tož jsem sbalil tu bagetu, zapnul batoh a jen tak mimochodem kráčím zpět k tomu vlaku. "Pane, můžete mi prosím pomoct?" Jo jo, bezdomovec se ozval. "Prosím? Co potřebujete?" Třeba to není bezdomovec, naivko! "Mohl byste mi pomoct v těžké životní situaci... jako člověk člověku..." a další takový ty nenápaditý řeči. Sakra! Znejistěl jsem... "Promiňte, mně asi jede vlak." A valil jsem na nástupiště. Uff, akorát jsem nastoupil a rozjel se. Drama, co?

Kapitolka to nakonec nebyla, ale časově to zabralo maximálně tak 5 minut.

Ve vlaku pak celkem klid, akorát jsem seděl s nějakým Vietnamcem, s kterým se nemohla průvodčí česky domluvit, tak někomu volal debilem a ten mu to překládal do ucha. Taky jsem si říkal, že půjdu zpět za tou holkou, ale cítil bych se podivně (ach, Ego moje...).

Kapitola: Holomóc - op5.

Tady už to bylo jasný, že budu čekat skoro 2 hodiny. Pořád mě ale neopustila myšlenka stopovat.

Vydal jsem se směrem, snad už správným, na Brněnskou výpadovku. (Hele, znáš tu erotickou hru Buffy - The Vampire Slayer? Něco mě teď napadlo. Že bych taky něco takovýho mohl udělat! Tu hru si můžeš stáhnout z www.freegame.cz je fakt dobrá!) Takže. Šel jsem tak nějak po čuchu, přes rozestavěnou silnic až k té výpadovce, která byla vlastně takovým vysunutým, betonovým korytem (doufám, že jsem to trefil a nešel jsem úplně jiným směrem). Jak jsem tak klopýtal pod tím korytem, zašel jsem až na tmavý místo, kde už byly jenom sloupy týhle silnice. Samozřejmě, že skoro žádný světla. Jenom trapný betonový pilíře. Tyvole! Místo jako na mord. Ještě nějaká tlupa bez- i sdomovců mně tam chyběla. A v tom HUP! KŘÁP! Úlek jak dvě svině! Právě jsem se tam prodíral jakýmsi čamparádím, když si milá dáma vzpomněla vyběhnout. Kráva kočka! Docela shock! Pak jsem prošel kolem jakýhosi hotýlku, nebo čeho ve skopčáckým stylu, a byl jsem u benzínky. Ale ta se mi nelíbila, protože byla ještě moc ve městě (nebyla na tý výpadovce, ale trochu pod ní). Šel jsem teda dál, až jsem se napojil na to koryto, který už nebylo korýtnaté, ale silnicové. Tam byla taky benzínka. Než jsem k ní dorazil, projelo pár aut. Znamenil jsem na ně, ale asi fakt nemám ten správnej xicht nebo co. V benzínce jsem si koupil další bagetoid a zase jsem šel zpátky. Žádný auto tam ani pořádně nestálo. Taky bylo dost po dvanácté, že jo. Cestou z benzínky jsem zase znamenil a ejhle! Ávie zpomalila! Otočím se a už se rozbíhám k ní. Mrcha! Rozjela se dál. Buď se řidič díval jen na ceny benzínu anebo si v té slabé záři lamp myslel, že jsem ženská v sukni - to asi ten kabát nad koulena. Pak si mé tělo zatoužilo v zatáčejícím se chodníku u plotu vybočit. Dopřál jsem mu to. Zpět už se nic nedělo, žádná kočka ani mordmani.

Ve vestibulu nádraží jsem si sedl na lavičku. Vedle seděli nějací dva vojáci a přede mnou - tam, kousek u informací - byli dva bezdomovci. Jednoho jsem ani moc nevnímal, ale ten druhej byl výbornej: měl strčenou pravou ruku přes levý rameno pod bundou a škrábal se na zádech. Ale ne, že by se poškrábal a dost. Byl tím tak nějak cele zaujat. Jenže ne pro sebe, nýbrž pro svoje okolí! Jako by chtěl všem říct: "Já se škrábu na zádech! Dívejte se, ale ne moc! Jsem tím velmi důležitý!" A pořád se s tou rukou pod bundou tak, jako mimochodem, koukal po okolí, jestli ho jako někdo pozoruje. V podstatě jako malé děti. "Já tady kopu díru v písku! Je to velmi důležité! Nevyrušovat! Pouze se dívat, ale ne moc!" No, není to nádhera? (:

Pak už jsem nastoupil do vlaku v 1:47 a odjel směr Česká Třebová.

Kapitolka: ve vlaku + sprintík v Čs. Třebové.

Tam nebylo vlastně nic. Pospával jsem v kupé s nějakejma dalšíma dvěma chlapama. Pak akorát přišel průvodčí. Tak jsem mu to naučeně vysvětlil a on, že mi to spočítá na kilometry a že kdyžtak doplatím. Spočítal to na 204,-Kč, takže mi nic nevrátil (-: a spal jsem dál. (Jsem si fakt voddych, že jsem nemusel za jejich chybu platit ještě něco navíc (-:

Do Čs. Třebové jsme dorazili, jak jinak, se zpožděním. (Ne, že by zpoždění bylo pravidlem. Asi jenom když jedu vlakem já. Ale když jsem kdysi jezdil z Chemnitz jednou za měsíc domů, vždycky měl vlak na našem území, ať už z Prahy nebo do ní, zpoždnění. Ale to se asi děje jenom jednou za měsíc, že, Woldinko moje?) Takže v Čs. Třebové jsem vyběhl z vlaku a pěkně si to šupajdil k tabuli s odjezdy (3:05). Nevím už, odkud to jelo, ale vlak čekal. Zdrhal jsem podchodem na nástupiště, když už ten vlak byl "připraven k odjezdu" - nebylo tam nic značené, vypadalo to dost nově, tak asi proto. Stihl jsem to akurát. Zasedl do kupé a uvedl se do stavu spěmo (jako, že jsem se snažil spát). Pak už jen přišel průvodčí, kterýmu jsem nemusel říkat nic a pospával jsem dál.

Konec:

Tímhle vlakem jsem už dojel do tyho našeho Brniska kolem 4:15. Ufff... Jel jsem po půl rozjezdem do Kohoutek. Když jsem stál na Hlaváku, říkal jsem si: týýý love a to teprve TEĎ bych odjížděl z Přerova.

Doma jsem zalehl a protože jsem šel do práce až na 11. hodinu, ještě jsem si trochu pospal.

Nakonec to nebylo tak strašný, ne? Poznal jsem lidi a hlavně sebe!

Něco mi odepiš, ať je švanda.

Tvá nejvěrnější IS!

Mila woldinko,
Musim rict, ze jsem na Tebe i podruhe zapomnel. Ted jsem si na Tebe ale vzpomnel a hned jsem se jal slibene splnit.
No ale jak jinak, zastihlo me to opet v poradne unave. A kdyz je hlava unavena, nema hodnotit umelecke dilo (mel jsme rozposlouchaneho mahlera na classicfm.co.uk a zrusil jsem ho kvuli vetsimu umeni, Tve povjedacce).

Takze woldinko,
Jsem unavenej, tak nevim jestli to vraceni se v textu dopredu jak je to vlastne s temi spoji bylo zapriceneno mou moskovou ochablosti nebo prilisnou vecnou komplikovanosti…- zkus to malinko zjednodusit, spoju je mozna moc, odstarn spoje a pak to zase pospojuj..

Docela se zavisti hledi do tech malejch voken panelaku…je hezke
Taky sem takhle jednou uviz a stopoval z pump:y)…
… a kdyz by to byla starsi zena nez jsem ja…:J)e take hezke…
Veta “Ale i když jí bylo snad maximálně 18, přec to člověka tak nějak povzbudí…” nedava smysl - Jak muze neco tak puvabneho jako MAXIMALNE 18ti leta divenka byt jen “tak nejak” “prec” povzbuzujici? ‘Neodolatelna a a a aaaa’ je spravne slovo
Čamparádí je hezke slovo
Bagetoid je hezke slovo
Ne spravny ceskodrazni vlak ma mit vzdycky zpozdeni…
Prave jsem si nastavil alarm clock, means, ze az budu mit zejtra hlavu vodpocatou (mam to na sestou), prectu si vse znova a pekne odepisu znova.
Promin woldinko, ale opravdu furt litam a votacim se jak mohu abych co nejvic hoken a tim I penez, z pobytu toho, mel. Tim padem zapominam na rozmile picovinky jako je Tvoje poudacka.

Papa www.is.woldinka.uk