O kočce Košce a kočce Mňačce

Narodila se dvě koťátka. Jedno bylo mourovaté a druhé bílé. Mourovaté se jmenovalo Koška a bílé Mňačka. To bylo pořád samé prsk! škráb! kous! au! a mňau!, ale to už tak mezi koťaty musí být, aby se cvičila na chytání myší a na život.

Koška i Mňačka měly však jednu neřest: k smrti rády jedly čokoládu. A ne jen po troškách. Ať jí bylo kolik chtělo, vždycky ji musely sníst celou. I když je pak bolela celý den bříška a obě ležely jen tak na zádech a mňoukaly bolestí, stejně si pak zase vzaly další a celé se to znova opakovalo. Jak jinak potom takové kočky mohly vypadat? Obě to byly tlusté a chlupaté koule! Jedna koule byla mourovatá a druhá bílá, jako nějaké suvenýry ve střelnici. O chytání myší nemohla být ani řeč. Takové koule byly rády, že se vůbec někam dokoulely. Ale pro čokoládu se dokoulely vždycky.

„Já jsem taková tlustá!“ kňourala Mňačka. „Z čeho to mám?“ A dělala ze sebe hloupou zrovna, když dojedla bílou čokoládu. „Jsem úplně nemožná! Podívej se na to břicho, Koško!“

„Hm, to nic není, podívej se na moje. Včera jsem se nemohla vejít do své krabice!“

„Ále,“ na to Mňačka, „moje je horší. To je hrozný, co já budu dělat?“

„Já taky nevím. Neměly bysme třeba začít hubnout?“

„Co? To nepůjde. Vždyť už tak nic nejíme...“ Jenže Mňačka schválně zapomněla na to, že každý den, místo snídaně, oběda, svačiny, další svačiny, večeře a ještě druhé večeře, sní mezi tímhle vším ještě několik KILOGRAMŮ čokolády.

Takhle si lhát! pomyslela si Koška, ale nahlas řekla: „Hm, to máš pravdu, ale něco bysme udělat stejně mohly. Vidíš támhle v dálce tu vysokou palmu? Kdo na ni vyleze první, dostane od toho druhého tu největší mléčnou čokoládu s karamelovou polevou a nugátoořechovou náplní! Platí?“

„To nestihnu,“ odsekla rychle Mňačka, „já teď nemám čas. Bolí mě nohy a musím nutně chytat myši.“ Otočila se ke Košce zády a koulela se ke své krabici od bonboniéry.

Tak chytat myši. Aha, aha... pomyslela si Koška. A toho dne si slíbila, že na tu palmu vyleze, ať to stojí co to stojí.

Po nějaké době si Mňačka všimla, že Koška chodí stále častěji k palmě. Vždy, když se vrátila, dívala se na Košku povýšeně a neodpustila si říct: „To nemá cenu, je to moc vysoké. To nezvládneš.“

Koška většinou nic neříkala, protože byla tak unavená, že se na žádnou odpověď ani nezmohla. Proč taky plýtvat energií na lenocha, že?

„Au, au!“ stěžovala si zase jednou Mňačka, „bolí mě zuby! Proč já? Proč zrovna já? Nikam dnes nechoď, Koško, a buď tady se mnou. Vždycky, když něco sním, bolí mě zuby, ale tebe ne! Vždycky jenom mě! Au, au!“

Jindy zase přišla Mňačka s návrhem: „Dnes přijdou kocourci na návštěvu. Budeme pít čokoládový koktejl s rumem a bude legrace. Budeš tady, že?“

Ale Koška se nikdy nenechala přemluvit, protože měla jasný cíl: dostat se až na vrchol té vysoké palmy.

Jednou k večeru přišla Koška domů a měla vylomený nehet. To nesměla Mňačka nechat bez komentáře: „Co ti je?“ a uchichtla se pod vousy. „To máš z toho, že děláš něco na co nemáš. Kdybys byla tady...“ Najednou si Mňačka něčeho všimla. „Hele, není s tebou něco?“

„A co jako?“ podivila se Koška.

„No, tak... jsi nějaká... Nezhublas?“

„Aha... Jo, trochu jo.“

„To ti stejně dlouho nevydrží,“ utrousila napůl tlamičky Mňačka.

Někým být a něco umět je někdy prokletí, pomyslela si Koška, ale jinak nic neříkala, protože se soustředila na závěrečný výstup.

„Mňačko? Zítra vylezu až nahoru. Dobrou noc.“

„Cco? Dobrou...“

Druhý den Koška vstala dříve než obvykle. Pěkně se celá protáhla, olízala a vyrazila na cestu k palmě. Mňačka o tom ani nevěděla, protože ještě spala. Vzbudila se, až když byla Koška pryč. Chvíli se převalovala v nové, větší krabici od bonboniéry a přemýšlela co dnes, kromě mlsání čokolády, bude dělat. „Možná bych se mohla jít podívat na Košku jak jí to jde? Určitě to nezvládne. Cheche!“ Vykulila se z krabice a nasměrovala se k palmě.

„Uff, to je ale dálka. Jak to mohla Koška ujít?“ stěžovala si zase Mňačka. Když konečně došla k palmě, začala se rozhlížet kolem, ale Košku nikde neviděla. Najednou pink! a Mňačce přistála na hlavě třešeň. Podívala se nahoru a z výšky se na ni culila Koška.

„Au!“ dodatečně prskla Mňačka. „Jak ses tam dostala?“

„Tak, vylezla jsem.“

„Ale jak to...?“

„Prostě vylezla, no.“ A pink! Další třešeň letěla dolů.

„Co to je?! Vždyť tohle není žádná palma!“

„Jasně, Mňačko, je to třešeň. Z dálky to vypadalo jako palma, ale já už dávno vím, že to palma není. Chichichi! Tady přece žádné palmy nerostou!“

Mňačka byla naštvaná, že Koška ví něco víc než ona.

„Podívej jak mi to jde!“ Koška byla ze stromu v mžiku dole a hned zase s úplnou lehkostí vyšplhala nahoru.

„Kuk!“ smála se na Mňačku seshora. „Chceš ještě třešeň? Pojď sem!“

„Cche! To bych zvládla taky. Nechce se mi!“ Mňačka se otočila zády a koulela se domů. „Stejně to umíš už od narození a nic ses učit nemusela...“

Ale domů Mňačka nedošla. Byla prokleta. Stala se z ní figurka z bílé čokolády. Každý si z ní může ukousnout kolik chce a nikdy z ní neubude, protože lenost a závist je nekonečná.

A Koška? Domů se také nevrátila. Co by tam dělala? Seznámila se s jinými kočkami, které si také daly za úkol vylézt na třešeň. S nimi nikdy neslyšela, že by něco nešlo udělat. A když to udělat nešlo, začaly přemýšlet, jak to udělat jde, a pak šlo udělat všechno.