Byla jedna louka. Vlastně nebyla jedna, ale byly tři. Popravdě řečeno, nebyla ani jedna, ani dvě, ale ani tři. Byla jedna a vypadala jako tři. Vlastně - ona to vůbec nebyla louka, byl to skleník. Jenomže pro ty, co žili uvnitř to byla taková jejich louka.

    A v tomhle skleníku se třemi vchody a trojdílnými skleněnými tabulkami se třetí den třetího měsíce tři minuty po třetí hodině narodil motýl, který si říkal Kard.

    Kard byl na poměry v trojitém skleníku docela obyčejný: měl sice jen jedno tělo, ale k tomu měl troje křídla, tři hlavy, šest noh a šest tykadel. A každá hlava měla svoje jméno: Tenkard - to byla bručivá a zlomyslná hlava, pořád se jen mračila; Takard - to byla veselá hlava, která se na všechny strany stále usmívala a švitořila jen aby rozveselila ostatní; a Tokard - to byla hlava nerozhodná, která se do ničeho moc nepletla a všechno jí bylo vlastně jedno.

    V trojitém skleníku bylo pořád teplo. Někdy až moc. Třikrát moc. A proto Kard nijak zvlášť nelétal, aby se tolik nezahříval. Ale i tak měl pořád červené tváře. Pravda, Tenkard je měl červené od hněvu, který pořád na někoho měl a Takard zase od samého smíchu a radosti ze života. A prostřední hlava Tokard? Ta to chytala od nich z obou stran. A proto měl celý tenhle motýlek pořád horké tělíčko, hlavu i krev.

Jednou, tak nějak tři minuty po třetí hodině odpolední, přiletěl Kard na trojúhelníkovou tabulku skla a koukal se ven.

    Tenkard povídá: „Co se to tam venku pořád děje?! Jsou tam divní broučkové... místo, aby přiletěli sem a donesli něco dobrého, letí pryč a my už je nikdy nevidíme... Broučkové, kteří jsou tady s námi, nikdy nikam neuletí.“

    Takard se zasmála: „Jůůů! To by bylo žůůůžo, kdyby nám nosili dobroty až sem k nám! Představuji si, jak bych celý den seděla na záhonku a jedla... a jedla třééébááá - med a - hmm  barevné bonbóny a - hmm - čokoládu a - hmm - všechno a hmmňam!“

„Tak si pro ty jejich dobroty dojdeme, ne?“ ozval se zase Tenkard. „Když nejdou oni k nám, půjdeme my k ním a vezmeme si, co budeme chtít.“

    „Anó!“ kvikla radostně Takard. „Určitě to nemohou sníst a my jim tím jenom pomůžeme! Jůůů! A ještě nám poděkují, že jsme jim tak hezky pomohli! Jde se vé-één!“

„...tak jo.“ přitakal Tokard.

    Zvláštní, Kardovi vůbec nevadilo, že venku nikdy nebyl. Ale jak se jednalo o jídlo, neviděl žádné zábrany. A tak se jeho horké tělo pomalu vznášelo trojitým skleníkem až k východu.

    „Huhá, ty tam!“ zavolal Tenkrad na střevlíka hned za východem. „Co to neseš kam to neseš?!“

    Střevlík se lekl a celý se roztřásl: „Prosím,“ koktal, když viděl to zvláštní tříhlavé stvoření. „Já jen, ehm, mám tady kousek lízátka, pro dětičky... třicet se mi jich urodilo...“

    „Aha,“ bručel Tenkard. „A to jim to chceš dát jako všechno?! Vždyť budou celé tlusté a nebudou se moci vůbec hýbat a to JÁ nemohu dovolit! - Dej to sem!“ A Kard střevlíkovi ten malý kousíček lízátka vzal.

    „Jůje!“ zaradovala se Takard. „Teď se ti střevlíku půjde lehce a u dětiček budeš rychleji. To máš určitě radost, viď?“

    Střevlík byl okraden. Smutkem měl ohnutá tykadýlka a po tvářích mu stékaly obrovské slzy. Šoural se pomalu pryč a ani se neohlédl.

„Tak jo,“ řekl Tokard a zakousl se společně se všemi do kousku tříbarevného lízátka. Když ho všechny tři hlavy dojedly, zjistily, že by to ještě něco chtělo...

    Kardovi se šlo těžce. Přece jenom, nebyl zvyklý na tolik pohybu, zvlášť venku, mimo trojdílný skleník. V tom kolem prolétal bělásek. Podíval se dolů a nemohl uvěřit svým očím. Co to je? Pomyslel si. Takového trojhlavého motýla jsem ještě neviděl. Slétl níž a postavil se s velkou zvědavostí v tváři před Karda.

„A ty jsi kdo?“ zeptal se bělásek. „Tebe jsem tady ještě nikdy neviděl.“

    Kard se podíval shora na běláska - byl totiž o mnoho větší než on - a říká: „Já tady pomáhám broučkům, aby se jim dobře žilo.“

    „Aha aha,“ zamrkal bělásek. „A už jsi někomu pomohl?“

    „To víš, že ano! Zrovna teď, střevlíkovi. Měl ohromnou radost, že jsem ho zachránil před přejedením.“

    „Hm, tak to jsi asi opravdu hodný, když nám takhle pomáháš,“ řekl bělásek. „Tak se zatím měj. Jsem rád, že jsem tě poznal.“ A než stačil Kard cokoliv říct, bělásek se vznesl a odletěl.

    „Pche, nezdvořák!“ ozvala se Takard. „Ani nám nic nedal. Měl by být rád, že jsme tady. Co by si bez nás počal?“

    „To jo,“ potvrdil Tokard.

    A Kard pokračoval v pochodu od trojdílného skleníku dál.

    „Hééézkýýý! Taková červená!“ vypískla náhle Takard. Spatřila totiž berušku. „Haló, pihovatá!“ zavolala na ni, „copak to nesete dóbréhó?“

    Beruška se otočila. Byla překvapená tím tříhlavým podivínem, ale nedala to na sobě znát. „Dobrý den. Nesu sladký sirup z borůvek pro tetičku. Bydlí támhle na mezi.“

    „Výborně,“ potěšeně odvětil Tenkard. „A je opravdu sladký...?“

    „To víte, že je. Chcete ochutnat?“ a beruška podala Kardovi lahvičku s borůvkovým sirupem.

    Každá Kardova hlava si otřela nos, popotáhla a vítězoslavně si pomyslela: A sirup je náš! Checheche! Kard si několikrát pořádně z lahvičky nahnul, až v ní nic nezbylo.

    „Ale co to děláte?!“ plačtivě krabatí čelo beruška. „To bylo pro moji tetu!“

    Kard si jenom mne nohy o sebe, pomlaskává a říká: „Tak tak, pravda pravda, sladký sirůpek, sladký, pihovatá.“ Šibalsky se dívá na berušku a ptá se: „A kdepak že to bydlí ta tvá tetička...?“

    „Ne, neřeknu!“ vykřikla beruška. „Jsi zlý!“ Načež roztáhla křídla a rychle odletěla pryč. Kard ji chtěl dohonit, ale měl trochu ztuhlé tělo, a proto se mu vůbec nepodařilo vzlétnout. „Ále co,“ řekl si, „však já si tu tetu najdu...“

    „Tetó, tetó! Jde sem obluda a chce tě okrást!“ volá udýchaná beruška před vchodem do komůrky.

    Jenže teta byla už stará, špatně slyšela a tak vůbec ničemu nerozuměla.

    „Co to povídáš, beruškó? Pohoda? Ano ano, hezky svítí sluníčko, je je pohoda, tak tak.“

    „Ale né pohoda, O-B-L-U-D-A! A chce ti všechno sníst!“ křičí beruška.

    „Že spadl list? Ale kde že, ty padají až na podzim, ty jedna popleto...“ zasmála se chraptivě teta.

    Mezitím si Kard vzpomněl, kde teta bydlí. I vydal se k mezi, o které beruška mluvila.

    „Uff, to bude fuška, dostat se až nahoru,“ řekl si pro sebe. Třikrát se zhluboka nadechl, utřel si všechny tři nosy, z kterých mu pořád kapalo, a dal se do pochodu.

    „Pójď, teto, musíme se schovat, aby nás ta obluda nesnědla taky,“ křičí opět beruška a tahá tetu za tykadlo ven.

    „Áááu, třeštidlo! Co to děláš?! Vždyť mi pomícháš všechny tečky na zádech!“ rozčiluje se stará teta.

    „Pójď, sní nás!“ volá zas beruška.

    „Sníh a mráz? Che! Až v zimě, děvenko! To by tak hrálo. A netahej mě pořád za to tykadlo!“

    Kard se pomale šinul po mezi nahoru. Držel neustále prázdnou lahvičku od sirupu a sem tam s ní zazvonil o kamínky v trávě. A protože slyšel jak se beruška a stará teta hádají, věděl přesně, kam má jít.

    „Pojď ven, teto, musíme utéct, má tři hlavy!“

    „Čičí hlavy? Vidíš tamten kámen před zápražím? Ten je velký jako kočičí hlava, což? Máš pravdu. A jaký je z něj pěkný výhled! Pojď, podíváme se.“

    „Konečně!“ zaradovala se beruška, že už teta jde.

    Sotva se obě dvě zastavily na kočičím kameni, ozvalo se CINK! - To totiž Kard zazvonil o kočičí kámen prázdnou lahvičkou pod nohama berušky a tety.

    Obě zůstaly jako opařené. Dívaly se pod sebe. Kard se díval na ně. Všechny jeho tři hlavy upřeně pozorovaly každý pohyb berušky a tety. Už už se k ním natahoval, aby je chytil... ale v tom - se přestal hýbat. Kard zůstal ztuhlý a ani se nepohnul.

    To zima, na kterou nebyl z trojdílného skleníku zvyklý, ho zastavila. Nevyplácí se být zlý tam, kde jsme jenom na návštěvě.

    „Ouha, moje lahvička od sirupu,“ zvolala teta, „dáš to sem, obludo!“

    Ale Kard se už nehýbal, zůstal zmrzlý na kameni. Jedna jeho hlava se stále smála, druhá se mračila a třetí se tvářila jako by se jí nic netýkalo.

ilustrace ©2003 Magdaléna Kupková

text ©2003 Tomáš Kučera