Pan Felix a slečna Liběna.

Pan Felix a slečna Liběna

"Chichichi," ozývalo se mezi stonky trávy, "nechytí, nechytí!"

"A mám vás! Uff, to jsem se ale zadýchal! Vy jste mně tedy prohnala, slečno Liběno!"

"I vy jste mi dal, pane Felixi. Chichichi! Pojďte, sedneme si tady do jahodového květu a dáme si červenou limonádu...“

"To budu rád," oddechl si pan Felix, "už jsem myslel, že mě má křídla neunesou.“

Slečna Liběna byli s panem Felixem staří známí. Hráli si spolu na louce, vyprávěli si veselé i smutné příběhy, svěřovali si různá tajemství, létali vysoko do oblak, škádlili starého šneka, hulákali z výšky na mravence, přenášeli malé nemotorné housenky, kývali stébly trávy, když na nich spaly mšice a vůbec dělali pořád nějaké vylomeniny.

"Pane Felixi, vyprávějte nějakou napínavou příhodu. Prosím!" žadonila mile slečna Liběna. Pan Felix se nedal dlouho přemlouvat, rád vyprávěl, jaká kde prožil dobrodružství, a proto se na chvíli zamyslel, usrkl trochu červené limonády, narovnal si motýlka na krku a začal.

"Jednou jsem zabloudil k potoku. Víte, k tomu, o kterém se povídá. Dívám se jen tak do vody na svůj obraz, upravuji si buřinku, namáčím si kapesník a najednou vidím proti mně - oko. Asi se divíte, slečno Liběno, co to povídám, ale nemýlím se. Naproti na břehu bylo opravdu velké, zelené oko a dívalo se přímo na mě. Ztuhl jsem a věděl, čí to oko je. Byla to Chomla, stará ropucha, z které má na louce každý strach.

Pozorujeme se navzájem. Stojím jako přimrazený a cítím se úplně ztuhlý. Hlavou se mi honí spousta plánů na útěk. Kupříkladu: odhodím klobouk, ona po něm skočí a v tom okamžiku odletím. Ale co když po něm neskočí? ... - Anebo s ní promluvím jako motýl s žábou: ale ona je určitě hluchá. To by také nešlo. - Nebo mohu rovnou odletět: jenže žáby mají rychlý a lepkavý jazyk a tím by mne lehce dostihla. To také ne. Ach, žádný z těch plánů není ten pravý!

Krev se mi hrne do hlavy a já cítím mírnou mdlobu. Vzpomněl na vás, slečno Liběno a na všechny kamarády tady na louce. Dole, u té šumící vody pod stromy, jste byli všichni tak blízko a já, s hlavou mírně zakloněnou, jsem viděl vše, co se nám kdy přihodilo. Celý jsem se třásl a chvěl jakoby zimou. Vzpomněl jsem si na vše špatné, i na malinký posměšek, co jsem kdy komu udělal. Přišlo mi to najednou ode mě hrozně zlé. Všem jsem se chtěl naráz omluvit a prosit je, aby se na mě nezlobili... A zase jsem stál přikován na břehu.

Chomla se ke mně pomalu natáčí, jakoby ani nevěřila, že se k ní někdo opovážil přijít. Už jenom čekám, kdy po mně skočí, natáhne jazyk a smotá do huby.

Před očima se mi opět objevil váš obličej, vaše květovaná křídla, slečno Liběnko. Už jen ty oči a tykadla by bylo škoda na věky opustit... a ať mi někdo kdy řekl cokoliv zlého, v té chvíli to byla jen směšná vzpomínka, takový bílý poprašek co se hned rozfouká... takové odpuštění.

Chomla udělala pomalý krok směrem ke mně. Oči se jí přivřely jako dvě šedozelené rozříznuté polokoule. Zřetelně si pamatuji jak otevírá tlamu - jako by se jí tam něco chvělo strachem, jakási neforemná lesklá kulička. Byl to její slizký a lepkavý jazyk! Změnil tvar, posunul se dozadu do huby a celý v ní jaksi sploštěl. A plesk! Rázem se z něj stala vystřelovací guma, která letěla přímo na mě!

Tisíce kapek vystříklo až na břeh. Neváhal jsem a než se Chomla vzpamatovala, byl jsem ten tam. Ještě teď slyším její hlasité kvákání a vidím jak při tom zmateně pobíhá kolem dokola. Jakoby hledala nějakou skrýš, kvůli té ostudě." Chomla!

„A jaké ostudě?“ vyhrkla rychle slečna Liběna, která úplně zapomněla pít svoji červenou limonádu.

Pan Felix se tajemně pousmál, upravil si křídla, nadechl se a pokračuje: "Tenkrát jsme na tom břehu byli vlastně dva: já a můj obraz ve vodě. V tom šeru pod stromy Chomla myslela, že ten obraz jsem já a to byla moje záchrana. - Od té doby nosím na krku motýlka, který je takový můj malý dvojník, jako tenkrát ten obraz. Mám ho jako ochránce v nebezpečí."

„Takže vás Chomla ve skutečnosti vlastně vůbec neviděla a celou tu dobu se dívala jenom na obraz ve vodě?“

„Ano, naštěstí ano,“ řekl pan Felix, „on ten můj strach byl vlastně úplně zbytečný. To tak bývá, když se necháme příliš unést vlastní fantasií a nedíváme se na svět přímo a s otevřenýma očima. Určitě bych si tehdy všiml, že se Chomla dívá do vody a ne na mě. Jenomže kvůli strachu jsem to neviděl.“ Pan Felix se začervenal, protože přiznal, že měl strach.

„I nestyďte se, Felixi!“ a slečna Liběna se ho zlehounka dotkla tykadlem. „Vždyť teď už jste zase tady a je dobře, že už víte, jak se na svět správně dívat.“

„Děkuji, Liběnko,“ odpověděl tiše pan Felix, „pojďte, poletíme na kraj louky, ukážu vám jednoho moudrého šneka.“

A letěli.