O zlaté ovečce

Zlatá ovečka se narodila ze slunce. Kam skočila, tam vyrostl žlutý kvítek plný světla a tepla. Jednou se pásla na louce plné pampelišek, když tu se na jejím okraji objevil vlk. Vracel se zrovna z masáže, a když zlatou ovečku uviděl, dostal chuť na pečené maso.

„Ovečko,“ povídá vlk, „mám hlad, proto nikam neutíkej a zůstaň, kde jsi!“

Ale ovečka na nic nečekala a utíkala pryč. Vlk ji však lehce stopoval, protože za sebou nechávala žluté kvítky. Stopoval ovečku kolem mraveniště. Tam mu do kožichu nalezli mravenci a velmi ho po celém těle kousali a svědili. Stopoval ovečku kolem liščí nory. Tam se nestalo nic. Stopoval ovečku kolem medvědího brlohu. Tam se mu na tlapy přilepil včelí med a to ho pěkně naštvalo.

Ovečka skočila před vlkem do rybníka. Voda se z rybníka začala vypařovat. Vlk v mlze nic neviděl. Jen mžoural očima a pára z rybníka ho štípala do čumáku. Zakopl o velký balvan, narazil si záda a musel na masáž.

Ovečka se jen smála. Vyskočila z rybníka plného žlutých kvítků a šla se pást na louku s pampeliškami.

O šedé ovečce

Když se táta oheň a máma dřevo do sebe zamilovali, narodila se jim šedá ovečka. Objevovala se všude tam, kde hořel oheň a dýmal kouř.

Jednou, v podvečer, se šedá ovečka pásla na louce. Vlk ji větřil už z dálky. Kvůli kouři mu tekly velké slzy, ale čich měl ještě dobrý a ten ho bezpečně vedl. Čichal, čichal, až se dočichal ke kouřové louce.

„BUF!“ kýchl nedokonale vlk.

Šedá ovečka vlka uslyšela a hned se rozběhla pryč. Vlk za ní. Oba klopýtali přes kořeny a nejedlé houby (ty jedlé už tam nebyly), skákali přes suché větve a svraštělé kůže suchozemských hadů. Vlka honila touha po masu a šedou ovečku vlk.

Když ovečka přiběhla na louku, kde zrovna chlapci pálili oheň, zaradovala se: „Táto! Mámo!“ a skočila ohni rovnou do náruče. Vlk, protože měl v očích slzy a nestihl před ohněm zabrzdit, vběhl do ohně také. Nešikovně zakopl o žhavý kámen, narazil si záda a musel na masáž.

Šedá ovečka se proměnila v kouř a rozplývala se po louce i blahem.